Komentáře k soutěži Sídliště

(text znikl z původně soukromé mailové korespondence)

…Určitě je pravda, že nejvíce na mě zapůsobily 1. Janiny „sídlištní ornamenty“, 2. Janina „sídlištní košíková“ aneb „živo versus mrtvo“, 3. Petry „rytmický odraz“, 4. Aničky „sídlištní spousta okének“. U těchto fotografií jsem měla jasno.
Člověk se obvykle dívá na svět kolem sebe a tedy i na fotografie třemi základními způsoby: 1. očima, 2. hlavou, 3. srdcem.

- Tady udělám malou odbočku: Víte, jak je dlouhá cesta k Bohu? No, trochu záleží na výšce člověka, ale obvykle to bývá kolem 40 cm. Než se TO dostane z hlavy do srdce. - Podobně jako v tomto příběhu je to s díváním se. Očima se kontaktujeme (vstup je v podstatě neutrální – pozorovatel -), ale v hlavě už může vzniknout problém, logika porovnává s dosavadními zkušenostmi, zvažuje, zkoumá a bádá a když konečně k něčemu dospěje, co by se mohlo tvářit jako konečný výsledek usilovného snažení „šedé kůry mozkové“ (je to trochu detektivka), vyrukuje srdce s úplně jiným pohledem na věc a vzniká znovu chaos.

Je dobré, že existují fotografie, které promlouvají „naprosto jasnou řečí“, nebo které hned navozují pocit souladu, souznění. Ale je také stejně dobré, že existují snímky, které provokují, nebo vzbuzují otázky.

Po delší úvaze jsem „našla“ řešení – odpověď na Vítkovu otázku, jak se mi líbí fotografie Kamzíků (zvláště některých): Všechny fotografie bych rozdělila do tří skupin: 1. skupina viz výše jmenovaná 1.-4., 2. skupina: 1. Iva, 2. Vítkovy fotografie, 3. Petrovy fotografie. 3. skupina: Frantovy, zbylé Aničky, případně ostatní (ty už si nepamatuji, což nevypovídá o jejich kvalitě, ale o tom, že fotografií bylo opravdu hodně).

Do skupiny č. 2 jsem zařadila Iviny tajemné, záhadné, snové fotografie, kde Iva – osobitým způsobem – hledá na sídlišti, které se jí jako celek vůbec nelíbí, hledá a nachází čarokrásný detail, který běžnému kolemjdoucímu může snadno uniknout. Líbilo se mi, jak Iva hledala něco pozitivního na tom, co vnímala hodně negativně. Spousta lidí by jen povrchně zdůraznila negativní pocity, které by vnímala. Iva jde hlouběji. Iva najde barevný paprsek světla v temnotě šedi. Osobně si myslím, že tento spíše tušený, než polopatisticky naservírovaný, kontrast jejího DETAILU s CELKEM sídliště, by ještě umocnil název (třeba „Sídlištní detail“, Vy možná vymyslíte lepší). Bez toho názvu divák neví, co mu autor vlastně předkládá a spousta krásných nuancí mu uniká (alespoň na mně to tak působí, ale možná jsem jen natvrdlá, došlo mi až po vysvětlení, ale na výstavě by nešlo každému vysvětlovat).

Vítovy fotografie mi daly nejvíce práce se s nimi nějak srovnat a dohodnout. Nakonec jsme si dohodly mír. Fotografie, kterou nazval „pilotní“ se mi z jeho „soutěžních“ fotografií (ačkoliv to byla 1 série) líbila nejvíce. Vyprávěla příběh. V popředí v levém rohu prozatím seděl v trávě míč, za ním viselo na šňůře čistě vyprané prádlo a za tím vším stály rodinné domky (odkud se klidně za chvíli může vyrojit houf kluků – zakopat si, nebo tak něco) a rostly stromy. Kde bylo sídliště? No, došlo mi, že zrovna tak, jako jsou (nejen) fotografie nadčasové, mohou být také nadrámcové. Vlastně se ve Vítkových fotografiích prolínala dvě témata. Z nich hlavní bylo prádlo, respektive to, co je za ním – příběhy lidskosti, které vyprávělo.

Na tom “platu” – jak Vítek říkal jakoby paneláku – byly dole dva snímky prádla v nepřehledném až chaotickém prostředí. Byly opticky nejtěžší a mě navíc evokovali takovou tu křovinatou zeleň, která bývá kolem paneláků. A zas naopak v „nejvyšším patře“ se tyčily paneláky, které jakoby čněly do výšky, hubené, kolem nich byl prostor, směřovaly opravdu k nebi a umístil je (vhodně) k pomyslnému nebi nejblíže (tj. nahoru).
Po té Vítkově „pilotní“ se mi ovšem velmi líbilo na okraj ukázané „PRÁDLO Z BENÁTEK“. Černobílé fotografie citlivě kolorované anilínkami. To prádlo na mně dýchlo jakoby „šlechtickou noblesou“ jak viselo mezi omšelými budovami, okny atd. (Mezi tím prádlem a mezi prostředím ve kterém visí je v tomto pojetí TÉMĚŘ takový kontrast jako mezi leskem královského dvora a bídou žebráků z předměstí. Skoro jako by tyto snímky říkaly: „Není zlato, všechno, co se třpytí.“) On i bez úprav je tam kontrast mezi čistým prádlem a omšelou omítkou atd.

Zaujaly mně také Petrovy fotografie netradičním zpracováním.

Nepočítám-li svoje výtvory (na to mi chybí objektivita), byly všechny snímky krásné, nebyla mezi nimi jediná „špatná fotka“ a všechny byly něčím zajímavé.

-Mirka-

Sídliště pojali někteří Kamzíci jako soubor architektury a jeho stopy v krajině. Někdo se zaměřil výtvarně, někdo hledal stopy po lidech, kteří tam žijí (nebo už nežijí - Anna), někdo fotografoval panorama z opravdu uctihodné vzdálenosti (Franta)… Je zajímavé, že kromě několika postav, které jsou navíc snímané jen tak mimochodem (Jana a její hráči basketbalu), se nikdo nezaměřil na bližší portréty obyvatel, kteří tam skutečně žijí. Uvidíme však, co dodají členové, kteří minule nepřinesli nic.

Karel nám předvedl trojrozměrnou techniku lentikulární technologie. Navíc fotografie, na kterou zvláštní fotografický postup, stála kompozičně za to. Člověk měl při pozorování obrazu pocit, že se zamotává do klacků, které měl pod nohama. Stromů se mohl doslova chytit, jak se zdály přirozené a velmi blízko. Karel možná napíše o tomto technické zázraku článek.

Jana předvedla originální adjustaci, kdy otáčela čtvercovými fotografiemi o sto osmdesát stupňů. Kupodivu ve čtvercovém obrazovém motivu to vůbec nevadilo. Naopak to navozovalo dojem, že je úplně jedno, jak to na sídlišti bude uspořádané. S tím jak to je, už pozorovatel nic neudělá. Můžeme na to jen upozornit. Janiny ploty, dráty, zákazy v černobílém provedení vzbuzovaly spíše pocit vezení, než příjemného a svobodného prostoru pro život a hraní.

Franta dal k posouzení svou výtvarnou fotografii, která byla tak výtvarná, až se stala obyčejnou. Ale jen na první pohled! Sluníčko a hra světel a stínů udělala ze stavby obyčejnou černobílou krabici s modrým pruhem a stínem stromu. Osobně bych prosil další pokračování, kde by v sérii vynikl záměr autora. Panorama “Pupeční šňůra” má něco do sebe, jižní město je pořádný žrout energie!

Anička se prokousala technickými potížemi černobílého zvětšování a představila svůj početný soubor. Mezi nimi bych vyzvedl “okénka”, kdy teleobjektivem a zploštěním prostoru potlačila realitu. Ironie se hřbitovem, který jakoby panelákům z oka vypadl donutil diváka k zamyšlení. Výtvarné pohledy sdola nahoru k otevřenému oknu by podle mne vyžadovaly větší sérii. Anička ale dokazuje, že všechny tyto žánry ovládá a nechává nám je ochutnat.

Petry “Odlesk” se svislými a vodorovnými čarami (p. Vrba dokonce objevil v obraze křivku “S”) nám dal hodně práce s analýzou, bylo si o čem dlouho povídat. Šlo vlastně o výřez Mirčiny fotografie, která vlastně viděla totéž, ale vyfotografovala s metrovým odstupem. Jaká fotografie byla lepší? Na tom jsme se nedokázali shodnout. Moderní fotograf nevyhledává záměrně “hru světla a stínu”, ani nevytváří “umělou kompozici”, fotografuje jako stroj, tak, jak to je. A to byl případ Mirky.

Mirka dále ukázala ucelený soubor ze sídliště, kde si všímala linií architektury; v sekvencíh se přibližovala a měnila své stanoviště. Moderně pojatá fotografie bez nároku na jednoduchost a prvoplánovitost. Z některých fotografií by se daly vytvořit ironické diptychy, jako například “Popelnice”.

PS: Všimli jste si, že největší problém donést fotografii mají ti, kdo pracují výhradně s digitálním fotoaparátem? Nejvíce fotografií bylo z černobílé klasiky dělaných doma (Anička) a pak z barevného negativu (12 kusů (!!!) Mirka). Zdá se, že udělat fotografii s digitálem není vůbec jednoduché. Stojí v cestě mnoho překážek, které nemáme vůbec zvládnuté (až na Karla, který překážky a technické oříšky přímo vyhledává!), buď selže fotoaparát, smaže se karta, nejde počítač nebo v laboratoři nedokážou přečíst naše CD s daty, ani flash disk.

-Vít-

Co mě nejvíc zaujalo na soutěži:

• Fotka Aničky - hřbitov na sídlišti.
• Různé pojetí stejného domu - realisticky a dokumentárně (Mirka, s názvem Odraz),  výtvarně (Petra), a abstraktně (Iva). Kdo chtěl porovnával verze, kdo chtěl, hledal celek.
• Hodně otázek ve mně vyvolala diskuze: Vítek: “Mirka pojala fotku Odraz realisticky, tak jako je trend dnešního umění. Fotografie vyfocená tak, jako by ji fotil automat.” Láďa: ” To my, ale jako kamzíci nechceme”.
• Karlovy optické hrátky

Jana