Kdo: Marian, Jana, Mirka, Zbyněk, Franta, Anna, Karel, Iva, Vít
Kdy: 29. - 30.1. 2005

Vyrazili jsme po překotném domlouvání v sobotu ráno před osmou hodinou. Navigoval Vít, přestože neměl mapu a jel jako přísedící v druhém autě. Cesta však měla jasný řád, nakoupili jsme v Pelhřimově všelijaké dobroty a pokračovali dál přes biofarmu pana Sklenáře v Jihlavě (nedobrovolná zajížďka) až do vesničky Horní Dubenky, za kterou nás vítal Chadimův mlýn. Pan Chadim se trochu divil, co tu děláme tak brzo, pokoje neměl ještě vyklizené pokoje, ale alespoň jsme se mohli převléknout a občerstvit. Před obědem startujeme vozy a vyjíždíme do nedalekého Mrákotína, tam chceme k nedalekému rybníku, kam jsme však nedorazili, neboť zase tak nedaleko nebyl a cesta k němu byla zavátá. Tématem byli psi, ptáci, vločky a samozřejmě dokument. Nadávali jsme přitom sami sobě, neboť co je to za nápad fotografa vzít si černou bundu na sníh??? Celí zmrzlí a hladoví usedli jsme ke stolu ve vyhlášené hospůdce Na Kovárně. Nedaleko je vesnice Studená, která je známá tím, že je tu největší zima v republice. Boršč, česneková polévka byly tím pravým ořechovým pro naše organismy. Ve tři hodiny padl nápad zajet do pět kilometrů vzdálené Telče a zakusit její architekturu a skvosty, které chrání UNESCO. Historické domy, podloubí, zámek a sochy nám poskytovaly výborná témata na fotografování. Odtud je i společná podobenka všech zůčastněných (je na ní hlavně vidět, že jsme v Telči:-). Řidiči si pak na parkovišti zkoušejí krossy, neboli smyky, a všem se to moc líbilo! Mezi auty máme spojení díky vysílačkám Motorola (Vznikají nenásilné říkanky jako například: Po-hlavní ne-moc rychle; Padá sníh, padá sníh, Kamzík jede na saních; Chumelí se chumelí, vločka kryje vločku, tma je jako v ……, Kamzík fotí kočku; Halo halo, co se stalo? Prase Kamzíka potrkalo!!!)

S prvním smrákáním se již ubytováváme u Chadimů a rozdělujeme postele. Vaříme hektolitry čaje, neboť zima, sníh a vítr s námi udělaly své. (Nejčastější úraz je omrzlina pravého ukazováčku - hádejte proč?) Z plánované soutěže “Jízda na čemkoli” bohužel nic nebylo, tak uvidíme příště, třeba o Velikonocích na Šumavě…. Večer prozpěvujeme za doprovodu kytaristů Ivy a Zbyňka, ale hlavně posloucháme, a je to ve finále všechno perfektní!!! (Až na Marianovo stroboskopy a blesky při focení portrétů a následně i přiopilých autoportrétů v interiéru.)

Druhý den ráno po noci extrémů (někomu byla zima, někomu sauna) a po snídani vyrážíme na domluvený pěší výlet na nejvyšší horu vrchoviny Javořici (837m.n.m.), okolo Žižkova kamene, po cestě Otakara Březiny. Od rána nás provází excelentní počasí, čerstvě napadaný prašan, modrá obloha, zářivé slunce a žádný vítr. Zkrátka ideál! Fotografujeme cestu, koleje, lidi, sníh, stromy, haldy hlíny na poli, hromady sněhu, stíny, odlesky, podhledy, nadhledy, zkrátka všechno….. U starého dubu pořizujeme hromadný portrét (”Jak stojíme u dubu”). Z časových důvodů nestíháme zajít až k Velkému Pařezitému rybníku a zkracujeme si to přes Studánku Páně (kam mnich při obřadu Večeře Páně vhodil svůj velký kalich, aby mohl rychle utéct před byřici na koních) až na náš cíl - Javořici. Zde se konzumují poslední zásoby jídla, pořizují vrcholové snímky a  pak už jenom balíme vybavení do brašen a bez mačkání spouští letíme lesem v běžeckých stopách nejkratším směrem až do mlýna. Tam se uvařily špagety pro deset lidí, snědly se a jelo se domů.