V předposledním čísle Ateliéru (20) se objevil článek Ireny Aimové o výstavě Romana Signera v Galerii Langhans. Píše: … veškerá Signerova tvorba je nesena spontánní hravostí dítěte, kterě si jen tak blbne ve svém koutku… Souhlasím s ní plně a děkuji jí za její názor, který se velmi blíží pravdě.

Dávám sem pro zajímavost také svou recenzi na Signerovu výstavu v Praze.

Roman Signer (narozen 1938) patří k významným švýcarským umělcům, v České republice však nebyl dosud představen. Langhans Galerie připravila výstavu, která návštěvníkům přiblíží průřez jeho tvorbou. Z posledních prací je to soubor fotografií Reise Bilder, akční tvorba bude představena několika videi a nebudou chybět ani instalace, které autor označuje za sochařství: „Říkám, že jsem sochař, protože se věnuji problémům trojdimenzionálně.“

Když kulturista cvičí, po hodině usilovného zvedání činky nahoru a dolů ji stejně položí zpátky na místo, kde činka původně ležela. Je to zdánlivě nelogické. Činka se vrátila tam, kde byla před tím, ale kulturista v sobě něco vycvičil, posílil některé své schopnosti, svou dobrou vůli. Nic při svém cvičení nezničil, nerozbil, neroztrhal, neprodřel ani nazdařbůh nevyplýtval. Jak se liší Roman Signer od kulturisty?

V nahrávce s názvem Kamor nasype Signer na jeden z alpských švýcarských vrcholů 20 kg střelného prachu, který pak z dálky detonuje, aby hora připomínala sopku. Vyhodil do povětří kajak, který se rozpadl na sedm kusů. Video nazvané Old Shatterhand, na kterém umělec střílí z pistole do plechovky, přitom se však jeho ruka neustále klepe, neboť je připoutaná k vibračnímu masážnímu pultu. Signer je často přímým účastníkem vlastních experimentů. V akci Čepice s raketou si pomocí odpálené rakety nechal odstřelit do vzduchu čepici přímo z hlavy. Roku 1991 jízdní kolo zavěšené na kladce prudce prosvištělo výstavním sálem poháněno tryskovými motory. Explosion v roce 1982 dala vzniknout umělému blesku - zápalná šňůra sahala od země 100 metrů kolmo vzhůru, kde ji držel balón. Po zapálení bylo vidět něco, co by se v přírodě nikdy nestalo: dlouhý vertikální záblesk. Přímo na výstavě v Praze vystavoval několik soch. Lahev lihu zavěšená na provázku a kroužící v prostoru poháněná ventilátory. Velký barel, převalující se ze strany na stranu, může být na první pohled záhadou, pro umělce je prý úspěšným experimentem v překonávání fyzikálních zákonů.

Fyzikální i přírodní zákony nejdou obejít, ani překonat. Musí být vždy dodržovány. To není jako se zákony politickými, které jdou obejít. Zákony přírody neošidí a nepřekoná ani zázrak. Co přineslo společnosti to, že R.S. vyhodil do povětří kajak a rozsekal ho na 7 kusů? Proč zbytečně plýtvá náboji a střílí za ztížených podmínek do terče? Umělec samozřejmě plechovku netrefí. Co si máme myslet o člověku, který si z vlastní hlavy odpálí raketou čepici? Proč plýtvá elektrickou energií jenom proto, aby se barel kolébal z jedné strany místnosti na druhou? Co by na to řekl ekolog, který ví, kolik je potřeba spálit černého uhlí k tomu, aby tři silné větráky běžely po celou dobu výstavy?

Tvorba Romana Signera je opřená o vlastní zážitky, a snad i proto jako celek působí věrohodně, nechybí jí nadhled ani hlubší myšlenky. Sám Signer však tvrdí, že není žádný analytik a že si jeho vizuální a myšlenkový svět musí každý návštěvník výstavy dekódovat sám. On prý jen věcně popisuje své zážitky s přírodními živly… i dalšími materiály - voda, oheň, vítr, napětí, gumové kabely, fyzično, energie, tělo, gravitace, pád, lehkost, balóny. V Lichtenštejnsku a ve Švýcarsku např. najdete jeho originální vodní fontány. Oheň a výbuchy ale nejlépe demonstrují prchavou esenci Signerova uměleckého poselství: velkolepost, nicotnost, proměnlivost i jistou ironickou absurditu kosmu.

Švýcarovy akce dělají povyk, do jisté míry ohromují, nejsou však spektakulární. Spíše se snaží ironizovat lidské i přírodní síly, jsou intimní výpovědí umělce o vlastním vnímání světa: výbuchem překonává rámec běžného pojetí věcí, a vytváří si tak novou, vlastní strukturu světa plnou humorného podtextu.

R.S. je dnes uznávaným umělcem, který dokáže nalézt sponzory, galerie a návštěvníky, kteří jsou ochotni jej podporovat. Jeho sochy a performance jsou jeho intimní vnitřní zážitky. Takže se nemůže zlobit, když jej návštěvník nepochopí a nesměje se jeho vtipům. Ba naopak! Nechceme jej podporovat v jeho plýtvání. Mně osobně připadá veškeré činění Romana Signera – sochaře a exhibicionisty jako zbytečné mrhání prostředků. Každý by měl to, co se naučil jako chlapec mezi 7. a 14. rokem, povýšit duchovní nebo nějakou vyšší myšlenkou na rozumné konání přinášející prokazatelné přínosy jak pro konajícího tak i pro jeho okolí.

Myšlenku pochopíme, když ji dovedeme do extrému. Představme si, kdyby se každý nechal zapřáhnout v kajaku za automobil a jezdil s ním po silnici. Nebo kdyby každý nosil 20 kg třaskaviny na kopce a zapaloval. Všude bychom měli „jako sopky“. Nebo kdyby se střílelo jako Old Shatterhand. Malíři by malovali jenom pohybem vzniklým tlakovou vlnou po explozi.

Jen člověk si myslí, že všechno má sloužit jemu, a on už nikomu, jen sobě. Ve skutečnosti otročí svým slabostem a choutkám a všem čertům od rána do večera – a tento potupný stav mylně nazývají „svobodou“.^Sophia

Svoboda může být vnější nebo vnitřní; vnitřní svobodu ducha nemůžeme omezit… svoboda není, že si dělám co chci, ale jak člověk dokáže zužitkovat to, co je mu dáno… Signer vyjadřuje ve svých akcích tvůrčí nesvobodu… Signer ukazuje, jak lze uvést člověka do stavu, ve kterém se nachází, když je ve stavu snění. Vnímá děj, ale není schopen do něho zasahovat… Velká část jeho činů se odehrává v takovém duchu, kdy umělec má minimum své vlastní svobodné vůle. Řekl bych v extrému, že R.S. je vůči svým hrdinům masochista. Ať už je to kajakář, který jen těžko svévolně bude měnit rychlost a směr jízdy, když je přivázaný za automobilem. Nebo jezdec na kole s přivázanou páskou okolo sloupů. Svoboda končí tam, kam až jde odmotat páska. Kde je svobodná vůle malíře, který udělá tečku na plátně tam, kam náhodně dopadne jeho štětec po explozi? Jak moc svobodně může mířit střelec připoutaný k masírovacímu stroji?

Umělecké poselství R. Signera je popsat prchavou esenci a absurditu kosmu a zároveň jeho velkolepost, nicotnost a proměnlivost. Těším se, až se mu podaří odpoutat se od nicotnosti, zbytečnosti a prchavých esencí a zachytí tu pravou vesmírnou velkolepost a nedostižnost. A to je, podle mého názoru, právě ten nejtěžší úkol umělců dnešní doby.

Fotografie R. Signera

Pokud nejsou pouze dokumentem jeho performancí, dávají nahlédnout do zajímavých pochodů jeho vnímání okolního světa. Všímá si zvláštností, podobností, absurdit. Naplno projeví smysl pro humor, který neškodí, ani neplýtvá. Kompozičně vyvážené, neotřelé a originální snímky. Využije-li svých schopností pracovat s živly ohněm a vodou a využít je k vytvoření fantastické fotografie, pak je Roman Signer nedostižným mistrem triků a „magie“.

Vít Š.

Zdroje: Tisková zpráva Galerie Langhans, výstava

www.sophia.sk