Kdo: Jana, Marian, Anna, Mirka, Iva, Vít
Kdy: 2. - 3. 10. 2004

Sobota, 2. 3. 2004

“Budeme potřebovat spacák?”, křičí do telefonu Marián, “Jana se ptá!”. Vít se opět pokouší napínat situaci, ale nakonec z něj vyleze, že peřiny na internetových fotkách byly, takže Janě v noci zima nebude… Ubytování na Ekofarmě u Kotyků v Roztokách u Jilemnice slibuje příjemné prostředí podkrkonošského venkova.

Dvě naše skupiny se sjely na první pumpě za Prahou a dohadují další podrobnosti. Drábské světničky jsou poněkud cesty-bokem, tak se zvolila návštěva Prachovských skal v okolí zříceniny hradu Pařez.

Košíček se pomalu, ale jistě plní hříbky a Kamzíci se už těší na smaženici. Jedna dobrá domorodá duše poradila směr, kterým se dát ke zřícenině hradu, a tak se mladí fotografové vydávají hustým lesem přes kopce a srázy ukázaným směrem. Ale jak už to tak mezi fotografy bývá stačí jedno zajímavé místo, vyjmutý fotoaparát z brašny, rozložený stativ a hodiny ubíhají jako nic… Marián experimentuje, nechává samospoušť a pokládá aparát na zem, objektivem kolmo vzhůru, “Jedině tak se mi podaří vidět něco, co nikdy neuvidím!”, Jana a Anna mizí kamsi do dáli za svými motivy, Mirka se rozhoduje rozložit stativ, Iva hledá linie a křivky, zajímají jí barvy a Vít se snaží pojmout fotografii jako úkol zhotovit z jednoho místa fotografii informativní, emotivní a výtvarnou… Hop sem, tady je pěkně zbravené kapradí, hop tam, krásný výhled do údolí, ejhle tady! Nádherná houba na pařezu! A hele, koukej se - zajímavý strom… A tak se fotilo a fotilo a zřícenina Pařez zůstala pro tentokrát nedobyta.

V Jičíně hlad donutil přátele zastavit a vyhledat místečko, kde se dá dobře a levně najíst. Bývalá Hospoda u Rumcajse nabízela příjemné a čisté prostředí, a tak se neváhalo a objednávalo. Jídlo tu měli skvělé a chutné, obsluha se nám věnovala, a vrcholem všeho bylo to, že se nemuselo vůbec nic reklamovat!

Při zpáteční cestě k autu šplhají Kamzíci na rozhlednu na náměstí, kochají se krásou starobylého města a nadávají komunistickým architektům, kteří opodál zprznili město panelovými domy…

I tady se dá najít nesčetně témat pro objektivy - dřevěná ruka na péru podávající pozdrav, vlajka vlající ve větru, malý model vlaku kroužící pod stropem v malé místnosti na vrcholku věže, holubi na protější střeše, ptačí pohled z výšky… Loučíme se s malebným jičínským náměstím, a před námi je posledních pár kilometrů do Roztok.

Poslední kroky do automobilu zpestřuje začínající déšť. Jaké to mají Kamzíci štěstí! Jedeme! Rychle najít ekofarmu, seznámit se s domorodci a měkkou postelí, uvařit si čaj a připravit se na další fotoprocházku s tématem koleje, vlak, kapka rosy na šípku, muchomůrka červená. Sice jsme měli košík na houby s sebou, ale až na pár zmiňovaných muchomůrek jsme nenalezli žádnou vícekrát jedlou…

Před spaním se dlouze diskutovalo o Bohu, prostoru, matematice a problematice vyvážení bílé a budík byl nastaven na nekřesťanských 6:15.

Neděle, 3.3. 2004

Budík řve už poněkolikáté. Také používáte funkci “DOSPAT”? Ospalé oko kouká z okna, a zjišťuje, že neprší. Na stole voní čerstvá domácí bábovka od paní Kotykové, na kuchyňské lince se v konvici vaří čaj. Oblékáme na sebe co nejvíc věcí, mlha venku nevěstí nic dobrého. Tedy naopak! Mlha venku věstí výborné fotografie!!!

“Jo, k rybníku chcete? Tak to máte tak 4 kilometry! Tady běžte do vsi, pak u zrcadla vpravo, kolem zemědělců, přes koleje do další vesnice, a na konci uhnete doleva a tam to najdete!”, říká nám ranní domorodé ptáče. Ufffff, čeká nás daleká ranní cesta. Jak už to bývá, když jde někam parta fotografů, ten vidí to a ten zas tohle a všichni dohromady fotografují a nikam nedojdou.

První parta se zarazila u orosených trav, další byli zaujati plakajícími červenými šípky. Každopádně se přibližujeme více a více k našemu cíli.

Došli jsme! Rybníček, u kterého sedí pár rybářů nad svými pruty, vzadu plave malé hejno kačen, hráz je zpevněna proutěným pletením, pobřeží je mělké, lemované šedavým bahnem a kolem dokola smuteční vrby. U sousedního stavení štěkají lovečtí psi. Otevírá se okno a z něj vyštěkne pán. Psi přestávají lkát. Zanedlouho ten samý pán vyjde ven ze dveří, vezme dceru, ženu, psy a jde. Jde okolo zběsile fotografující skupinky nadšenců, zastaví se, chvilku si je prohlíží a pak se ptá:” Co tady fotografujete? Mlhu?”, odpovídáme:”I mlha se dá fotografovat.” On nechápe, kroutí hlavou, vezme dceru, ženu i psy a všichni se ztrácí v mlze…

Hlavní slovo mají: MAKROOBJEKTIVY, vedlejší role: MEZIKROUŽKY. Vznikají (samozřejmě) nádherné fotografie a fotopříběhy.

Například: Trochu jiný pohled na začínající ranní mlhy a jejich čarokrásné kouzlení. (Chudinka moucha, ještě se z posledních sil snažila zbavit té zátěže… - Marián L.); “Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo.” (Jana J.) Vděčným a fotografovaným objektem se stal i pán, který trhal na jabloni jablka pomocí klasického staročeského česáčku na jablka.

Cestou zpět obdivujeme několik stoletých roubených stavení. Krásu, ladnost, přirozenost, blízkost k přírodě, poctivou práci, efektivnost stavby, ale také plovoucí křivolaké trámy, sukovité masivní dveře, ručně dělané kování, zdobné štukování, vyřezávané okenice, z toho všeho na nás dýchne poctivá lidská práce a láska, se kterou byly tyto domy dříve stavěny….

Na ekofarmě už na nás čeká Mirka se svačinou (taky jsme jí pomohli s výrobou), chvilku odpočíváme, balíme, uklízíme a prozkoumáváme v blízkém okolí panoramatické výhledy na podkrkonošskou krajinu.

Naše poslední fotozastávka se odehrává podél potůčku Mumlava, proti jehož proudu se dobéřeme až k vodopádu stejného jména. A protože tohle je fotografické běsnění, hlavní slovo zde mají stativy a šedé filtry na prodloužení času - to voda terpve dostane ráz, pohyb se rozmázne, rozbublaná a rozvířená voda se promění v jemňoulinký šedý závoj, stejný jako v nejilustrovanějších fantaziích každého z nás… A je to právě kouzlo fotografie, jež nám otevírá dveře do světa fantazie a neznáma, které je lehce neviditelné a začarované v obyčejných věcech i lidech okolo nás….

Dobré světlo!