Fotoakce
Kdo: Marian, Jana, Franta, Kristýna, + Trman
Po páteční aprílové odpolední výpravě do ZOO a večerním bowlingu jsme se rozhodli vydat se za focením na krátký výlet i v sobotu. Jelikož bylo dávno po poledni, vybrali jsme místo rychle a dobře dostupné. Oko v mapě padlo na Český ráj a obzvláště malebně vypadající pískovcové skalní útvary společně s četnými vodními plochami.
Kdo: Marian, Jana, Franta, Láďa, Petra, Markéta, Karel sen.
Slunečného sobotního rána lehce po osmé hodině jsme vyrazili od Mariana dvěma koňma směr Mladá Boule. Nedaleko Sobotky jsme si vyšli na maličkou procházku kolem rybníka (ovšem Brčálník to nebyl) a fotili především námrazu na všem možném, Petřiny sluneční brýle, ale i krajinky v protisvětle. Poté,co jsme se dostatečně vyváleli ve sněhu jsme se vydali k nedalekému hradu Kost.
Kdo: Marian, Jana, Mirka, Zbyněk, Franta, Anna, Karel, Iva, Vít
Kdy: 29. - 30.1. 2005
Vyrazili jsme po překotném domlouvání v sobotu ráno před osmou hodinou. Navigoval Vít, přestože neměl mapu a jel jako přísedící v druhém autě. Cesta však měla jasný řád, nakoupili jsme v Pelhřimově všelijaké dobroty a pokračovali dál přes biofarmu pana Sklenáře v Jihlavě (nedobrovolná zajížďka) až do vesničky Horní Dubenky, za kterou nás vítal Chadimův mlýn. Pan Chadim se trochu divil, co tu děláme tak brzo, pokoje neměl ještě vyklizené pokoje, ale alespoň jsme se mohli převléknout a občerstvit. Před obědem startujeme vozy a vyjíždíme do nedalekého Mrákotína, tam chceme k nedalekému rybníku, kam jsme však nedorazili, neboť zase tak nedaleko nebyl a cesta k němu byla zavátá. Tématem byli psi, ptáci, vločky a samozřejmě dokument. Nadávali jsme přitom sami sobě, neboť co je to za nápad fotografa vzít si černou bundu na sníh??? Celí zmrzlí a hladoví usedli jsme ke stolu ve vyhlášené hospůdce Na Kovárně. Nedaleko je vesnice Studená, která je známá tím, že je tu největší zima v republice. Boršč, česneková polévka byly tím pravým ořechovým pro naše organismy. Ve tři hodiny padl nápad zajet do pět kilometrů vzdálené Telče a zakusit její architekturu a skvosty, které chrání UNESCO. Historické domy, podloubí, zámek a sochy nám poskytovaly výborná témata na fotografování. Odtud je i společná podobenka všech zůčastněných (je na ní hlavně vidět, že jsme v Telči:-). Řidiči si pak na parkovišti zkoušejí krossy, neboli smyky, a všem se to moc líbilo! Mezi auty máme spojení díky vysílačkám Motorola (Vznikají nenásilné říkanky jako například: Po-hlavní ne-moc rychle; Padá sníh, padá sníh, Kamzík jede na saních; Chumelí se chumelí, vločka kryje vločku, tma je jako v ……, Kamzík fotí kočku; Halo halo, co se stalo? Prase Kamzíka potrkalo!!!)
Kdo: Marian, Markéta, Jana, Anna, Franta, Slávek, Jirka, Jakub, a pes
Na tuto neděli byl plánován výlet do Českého Švýcarska a dle počasí je možné upravit trasu jen do Českého středohoří, které se stejně projíždí. A počasí nakonec opravdu rozhodlo, bylo skoro jasno a my jsme dojeli až do Hřenska, kde jsme rozhodli, kam se vyrazí lovit fotografie. Zvolena byla nedaleká vesnice Mezná, kde je snadný přístup k řece Kamenice.
Kdo: Marian, Marianův táta, Franta, Anna, Jana, kamarádi z Photoserveru.cz : Petra, Honza
Kdy: Neděle, 12.12.2004
Na tento den jsme původně připravovali výlet do Českého Švýcarska, případně (dle počasí) pouze do České středohoří, kterým se stejně projíždí. Nakonec padla volba opět na Krkonoše. Již druhý týden trvala inverze. Nad 800-900 m n.m. bylo krásné slunečné počasí s teplotou nad nulou.
Kdo: Franta, Jana
Kdy: Neděle, 5.12.2004
Kdo: Marian, Jana, Franta
Kdy: Neděle, 14.11.2004
Kdo: Jana, Marian, Marianův táta
Kdo: Jana, Marian, Anna, Mirka, Iva, Vít
Kdy: 2. - 3. 10. 2004
Sobota, 2. 3. 2004
“Budeme potřebovat spacák?”, křičí do telefonu Marián, “Jana se ptá!”. Vít se opět pokouší napínat situaci, ale nakonec z něj vyleze, že peřiny na internetových fotkách byly, takže Janě v noci zima nebude… Ubytování na Ekofarmě u Kotyků v Roztokách u Jilemnice slibuje příjemné prostředí podkrkonošského venkova.
Dvě naše skupiny se sjely na první pumpě za Prahou a dohadují další podrobnosti. Drábské světničky jsou poněkud cesty-bokem, tak se zvolila návštěva Prachovských skal v okolí zříceniny hradu Pařez.
Košíček se pomalu, ale jistě plní hříbky a Kamzíci se už těší na smaženici. Jedna dobrá domorodá duše poradila směr, kterým se dát ke zřícenině hradu, a tak se mladí fotografové vydávají hustým lesem přes kopce a srázy ukázaným směrem. Ale jak už to tak mezi fotografy bývá stačí jedno zajímavé místo, vyjmutý fotoaparát z brašny, rozložený stativ a hodiny ubíhají jako nic… Marián experimentuje, nechává samospoušť a pokládá aparát na zem, objektivem kolmo vzhůru, “Jedině tak se mi podaří vidět něco, co nikdy neuvidím!”, Jana a Anna mizí kamsi do dáli za svými motivy, Mirka se rozhoduje rozložit stativ, Iva hledá linie a křivky, zajímají jí barvy a Vít se snaží pojmout fotografii jako úkol zhotovit z jednoho místa fotografii informativní, emotivní a výtvarnou… Hop sem, tady je pěkně zbravené kapradí, hop tam, krásný výhled do údolí, ejhle tady! Nádherná houba na pařezu! A hele, koukej se - zajímavý strom… A tak se fotilo a fotilo a zřícenina Pařez zůstala pro tentokrát nedobyta.
V Jičíně hlad donutil přátele zastavit a vyhledat místečko, kde se dá dobře a levně najíst. Bývalá Hospoda u Rumcajse nabízela příjemné a čisté prostředí, a tak se neváhalo a objednávalo. Jídlo tu měli skvělé a chutné, obsluha se nám věnovala, a vrcholem všeho bylo to, že se nemuselo vůbec nic reklamovat!
Při zpáteční cestě k autu šplhají Kamzíci na rozhlednu na náměstí, kochají se krásou starobylého města a nadávají komunistickým architektům, kteří opodál zprznili město panelovými domy…
I tady se dá najít nesčetně témat pro objektivy - dřevěná ruka na péru podávající pozdrav, vlajka vlající ve větru, malý model vlaku kroužící pod stropem v malé místnosti na vrcholku věže, holubi na protější střeše, ptačí pohled z výšky… Loučíme se s malebným jičínským náměstím, a před námi je posledních pár kilometrů do Roztok.
Poslední kroky do automobilu zpestřuje začínající déšť. Jaké to mají Kamzíci štěstí! Jedeme! Rychle najít ekofarmu, seznámit se s domorodci a měkkou postelí, uvařit si čaj a připravit se na další fotoprocházku s tématem koleje, vlak, kapka rosy na šípku, muchomůrka červená. Sice jsme měli košík na houby s sebou, ale až na pár zmiňovaných muchomůrek jsme nenalezli žádnou vícekrát jedlou…
Před spaním se dlouze diskutovalo o Bohu, prostoru, matematice a problematice vyvážení bílé a budík byl nastaven na nekřesťanských 6:15.
Neděle, 3.3. 2004
Budík řve už poněkolikáté. Také používáte funkci “DOSPAT”? Ospalé oko kouká z okna, a zjišťuje, že neprší. Na stole voní čerstvá domácí bábovka od paní Kotykové, na kuchyňské lince se v konvici vaří čaj. Oblékáme na sebe co nejvíc věcí, mlha venku nevěstí nic dobrého. Tedy naopak! Mlha venku věstí výborné fotografie!!!
“Jo, k rybníku chcete? Tak to máte tak 4 kilometry! Tady běžte do vsi, pak u zrcadla vpravo, kolem zemědělců, přes koleje do další vesnice, a na konci uhnete doleva a tam to najdete!”, říká nám ranní domorodé ptáče. Ufffff, čeká nás daleká ranní cesta. Jak už to bývá, když jde někam parta fotografů, ten vidí to a ten zas tohle a všichni dohromady fotografují a nikam nedojdou.
První parta se zarazila u orosených trav, další byli zaujati plakajícími červenými šípky. Každopádně se přibližujeme více a více k našemu cíli.
Došli jsme! Rybníček, u kterého sedí pár rybářů nad svými pruty, vzadu plave malé hejno kačen, hráz je zpevněna proutěným pletením, pobřeží je mělké, lemované šedavým bahnem a kolem dokola smuteční vrby. U sousedního stavení štěkají lovečtí psi. Otevírá se okno a z něj vyštěkne pán. Psi přestávají lkát. Zanedlouho ten samý pán vyjde ven ze dveří, vezme dceru, ženu, psy a jde. Jde okolo zběsile fotografující skupinky nadšenců, zastaví se, chvilku si je prohlíží a pak se ptá:” Co tady fotografujete? Mlhu?”, odpovídáme:”I mlha se dá fotografovat.” On nechápe, kroutí hlavou, vezme dceru, ženu i psy a všichni se ztrácí v mlze…
Hlavní slovo mají: MAKROOBJEKTIVY, vedlejší role: MEZIKROUŽKY. Vznikají (samozřejmě) nádherné fotografie a fotopříběhy.
Například: Trochu jiný pohled na začínající ranní mlhy a jejich čarokrásné kouzlení. (Chudinka moucha, ještě se z posledních sil snažila zbavit té zátěže… - Marián L.); “Chlapečku bosý, nebe dlaň o tebe opřelo si kapičkou rosy, aby nespadlo.” (Jana J.) Vděčným a fotografovaným objektem se stal i pán, který trhal na jabloni jablka pomocí klasického staročeského česáčku na jablka.
Cestou zpět obdivujeme několik stoletých roubených stavení. Krásu, ladnost, přirozenost, blízkost k přírodě, poctivou práci, efektivnost stavby, ale také plovoucí křivolaké trámy, sukovité masivní dveře, ručně dělané kování, zdobné štukování, vyřezávané okenice, z toho všeho na nás dýchne poctivá lidská práce a láska, se kterou byly tyto domy dříve stavěny….
Na ekofarmě už na nás čeká Mirka se svačinou (taky jsme jí pomohli s výrobou), chvilku odpočíváme, balíme, uklízíme a prozkoumáváme v blízkém okolí panoramatické výhledy na podkrkonošskou krajinu.
Naše poslední fotozastávka se odehrává podél potůčku Mumlava, proti jehož proudu se dobéřeme až k vodopádu stejného jména. A protože tohle je fotografické běsnění, hlavní slovo zde mají stativy a šedé filtry na prodloužení času - to voda terpve dostane ráz, pohyb se rozmázne, rozbublaná a rozvířená voda se promění v jemňoulinký šedý závoj, stejný jako v nejilustrovanějších fantaziích každého z nás… A je to právě kouzlo fotografie, jež nám otevírá dveře do světa fantazie a neznáma, které je lehce neviditelné a začarované v obyčejných věcech i lidech okolo nás….
Dobré světlo!
