V pátek, 11.4.2008 proběhlo meziklubové setkání Fotokamzíci - Lanškroun v klubovně/ateliéru Žižkovského klubu.

Představili jsme si navzájem zpracované dekadentní a pro mnohé z nás nezáživné téma sídlištních prostor. Lanškroun (podle svých slov) ukázal většinou jen náhledové fotografie bez větší zodpovědnosti za obsah a formu. Asi největší pozdvižení přinesla stereofotografie Karla. I když lanškrounští říkali, že je to nezajímá, s oblibou si poté 3D obrázky prohlíželi a fotografovali se navzájem s nasazenými barevnými brýlemi.

Již standardní uměleckou kvalitu a myšlenku ocenili u Jany Jurčové. Zajímavé bylo, že jedna z jejích fotografií jakoby z oka vypadla fotce pana Skalického! Lišili se od sebe v tom, že pan Skalický ji měl jako jednotlivost bez zasazení do série nebo konceptu, kdežto Jana měla myšlenku rozvinutou a dotaženou do konce. Kateřina Kokešová k tomu řekla, že série nemusí být vymezena jen tím, že bude mít společný prvek ve skladbě obrazu, ale…? Do naší návštěvní knihy KK posléze napsala: Série není charakterizována POUZE společným konkrétním opakujícím se znakem (tedy hromosvod, nápis, stěna), ale může být provázána jemněji a nenápadněji - z fotek, které jste viděli, třeba ty Honzy Odehnala ze sídlištních interiérů. Nic se na nich neopakuje, a přesto jsou spojené v sérii stejného světla, v kompozici jedinečných a jediných předmětů (ikon sídliště) a přístupem k prostoru, který je vždy vnímám v malém odstupu pár kroků.

Předpokládáme také to, že jestliže se něco ke konceptu napíše (text, který je např. na výstavě), tak to lidi stejně nečtou (citace Reného Jansy).

Opak Jany, nepochopení a naprosté zatracení se dostalo v některých fotografiích Mirce a Vítovi. Snad to bylo i proto, že se Mirka stavěla tělem i duší za svou koncepci a obhajovala ji až do posledního dechu. Nechtěla přistoupit na názor lanškrounských, a lanškrounští zase nechtěli pochopit ji. Měli bychom myšlenky dělat více popisné a jasné, nebo stačí náznak, který pochopí jen autor a nikdo jiný? Na jednu stranu není dobré mít ideu očividně podstrčenou, ale je-li velmi skryta, tak je to zase druhý extrém… Rozhodně však po mě nechtějte, abych se vrátil zpátky k minimalismu jako k jednoduchému triku, jak toho akorátního myšlenkového dojmu dosáhnout!!! (Vít)

Nový triptych Vládi Vrby zobrazoval přípojky plynu + nastříkané nápisy grafiti + ještě něco. Mně osobně přišel hodně zajímavý a dotažený do konce.
Ostatní prošli jen tak tak s odřenýma ušima… Nebo ne?
-vit-

(piště, co Vás napadne…)

No, mě Mirčina tvorba hodně oslovuje. Ale trvalo mi 2 roky, než jsem k ní našla cestu. Proto nemůžu ani někomu zazlívat, když ji hned nepochopí nebo odsoudí. Ona tato tvorba nelze pochopit při prvním pohledu a pocitu, že vím “jak by to správně mělo být”.
Přikládám jednu Mirčinu fotku na téma “Příroda zblízka”, která mi, sorry, příjde úplně geniální.

Jana

Přátelé, vždyť přece pocity, vyvolané buď fotografií nebo setkáváním s jinými lidmi jsou to nejvzácnější a nejdražší, co můžeme prožívat. Ať už to setkání bylo jakékoliv, jistě na něj budeme oboustranně dlouho vzpomínat!

-vit-

Vážení a milí Fotokamzíci a „Lanškrouňáci“

 

Když jsem si v úterý večer otevřela stránky Fotokamzíků, málem jsem zkolabovala.

 

Jisté je, že pojetí i vnímání fotografií Fotokamzíků a „Lanškrouňáků“ je jiné, ale nikdo z nás nemá patent na pravdu. Pravda se každého z nás pouze dotýká, někým může i pronikat (což není zcela bez bolesti), v tom nejlepším případě je uprostřed nás. Pravda lidi spojuje, zvláště jde-li ruku v ruce s LÁSKOU. Osobně bych „Lanškrouňákům“ nezazlívala jejich úhel pohledu – i jich se pravda dotýká – i nás se dotýká – každého jinak, všichni jsme jen lidi. Neodsuzujme se tedy navzájem. Hledejme nejprve to, co nás spojuje, poznávejme se navzájem a pak budeme schopni vnímat i své odlišnosti bez odsudků.

 

Myslím si, že cílem páteční schůzky bylo se navzájem motivovat. Upřímně řečeno, mám dojem, že se to příliš nepodařilo ani Kamzíkům, ani „Lanškrouňákům“, neboť obě skupiny tvrdošíjně setrvávaly na svých stanoviscích (zde si „sypu popel na hlavu“) a ani jedna strana si (až na některé jednotlivce, např.: Petr řečený Karel a – promiňte jméno si nepamatuji – Macháček /z FAMU/,…) se nezkusila podívat na svět očima té druhé. Je fakt, že na sblížení obou stran bylo velmi málo času. (Snad ještě bude příležitost. Všichni „Lanškrouňáci“ jsou docela milí a sympatičtí lidé.)

 

Když jsem tedy tak rozvířila vodu – pár slov o mé tvorbě najdete také v rubrice členové pod mým jménem. Vítkovi a Janě děkuji za podporu, zvláště Jana mě mile překvapila. Pro „nezasvěcené“: Ta fotografie na téma příroda z blízka se jmenuje „MOJE FIALKA“. A filozofií této fotografie je, že nejvíce zblízka vnímáme přírodu, o kterou se sami staráme, viz fialka v rukách modelky. Modelka má záměrně fialový svetr a drží SVOJI fialku. Modelka je pro změnu „MOJE FIALKA“, protože je to moje maminka. Je tu dvakrát zopakovaný stejný motiv, ale jinak. Je to „příroda z blízka“, protože příroda by nemohla být ani bez květin, ani bez, byť anonymních, maminek. Nedělám technicky dokonalé snímky. Kdybych na této fotografii měla něco změnit, změnila bych pozadí za jemnější a možná bych nechala rozkvést fialku.

 

DOBRÉ SVĚTLO (i do duše)

 

Mirka